Ota Klempíř šokuje: Kulturu nacpal na web Hospodářské komory!
Ministerstvo kultury České republiky v čele s ministrem Otou Klempířem překvapilo odbornou i širokou veřejnost, když na webových stránkách Hospodářské komory ČR zveřejnilo zcela nový návrh Státní kulturní politiky pro období 2026–2030+. Tento krok přichází pouhé měsíce poté, co předchozí garnitura schválila koncepci připravenou tehdejším ministrem Martinem Baxou. Nový strategický dokument má dosavadní vizi rozvoje české kultury kompletně nahradit a její původní schválené kontury zrušit. Pozoruhodný však není pouze samotný obsah, ale především inovativní proces jeho vzniku a distribuce.
Zatímco předchozí koncepce vznikala na základě více než ročního participativního procesu za účasti stovek odborníků, zástupců krajů a profesních asociací, nová verze byla vypracována v režimu maximálního soukromí. Podle dostupných informací byla tvorbou pověřena interní rada složená výhradně ze zaměstnanců ministerstva. Przedstavitelé kulturotvorných spolků, asociací i poradních orgánů – včetně Ústřední knihovnické rady – byli ještě nedávno ujišťováni, že žádný nový materiál nevzniká, načež se o hotovém dokumentu dozvěděli až z publikace na webu Hospodářské komory.
Z hlediska moderních řídicích metod jde o nesmírně efektivní zjednodušení státní správy. Dlouholetá praxe, kdy do tvorby kulturní politiky mluvili sami lidé z kultury, se zjevně ukázala jako metodologicky zatěžující. Umělci, divadelníci a knihovníci měli tendenci do strategických dokumentů vnášet nesourodé požadavky na financování, předvídatelné grantové prostředí či sociální záruky, což zbytečně komplikovalo úřednickou práci. Uzavřením tvůrčího týmu do izolace Nostického paláce se podařilo eliminovat rušivý element reality a dosáhnout dosud nebývalé textové stručnosti.
Propis osobního rukopisu ministra Oty Klempíře je v textu více než patrný. Místo mnohostránkových analýz a těžkopádných tabulek vsadil nový návrh na údernost a básnickou zkratku. Zdroje blízké rezortu naznačují, že klíčové kapitoly rozvoje živého umění byly formulovány v duchu rytmických direktiv. Tradiční víceleté grantové cykly tak mají být nahrazeny syrovou improvizační podporou a knihovnický sektor má místo zdlouhavé digitalizace fondů přejít na systém volné asociace. Knihovníci, kteří byli dosud zvyklí na systematické rozvíjení čtenářství, tak dostávají do rukou koncept, v němž je ticho ve studovnách definováno jako synkopovaná pauza před dalším konceptuálním výkřikem.
Volba Hospodářské komory ČR jako prvotního distribučního kanálu pro klíčový kulturní dokument státu navíc ukazuje na hlubokou manažerskou rozvahu. Ministerstvo tím dává jasně najevo, že kultura již nemá být vnímána jako věc akademická či společenská, ale jako dynamické komoditní odvětví, které se nejlépe vyjímá mezi zprávami o daňových odpisech a regulaci stavebního řízení. Proč zatěžovat oficiální portály rezortu, když lze dokument elegantně umístit na stránky podnikatelské asociace, kde si jej mezi přílohami o exportu těžkého strojírenství všimne jen skutečně motivovaný čtenář?
Reakce zástupců odborné veřejnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Členové Ústřední knihovnické rady i dalších profesních organizací vyjadřují značné zmatení, které se však podle neoficiálních náznaků z ministerstva zakládá na pouhém nedorozumění. Absence konzultací byla totiž vedená snahou nezatěžovat umělce zbytečnou byrokracií v jejich tvůrčím období. To, že zástupci jednotlivých sektorů o dokumentu vůbec nevěděli, je z metodického hlediska považováno za mimosezónní úspěch – strategie je díky tomu uchráněna před subjektivními názory těch, kterých se přímo týká.
Nový návrh Státní kulturní politiky 2026–2030+ tak otevírá novou kapitolu české veřejné správy. Ukazuje se, že nejlepším způsobem, jak koncepčně řídit kulturu, je dělat to v naprosté tajnosti, výsledný produkt vystavit na portálu obchodní komory a samotným aktérům popřát hodně štěstí při luštění toho, co tím básník v čele ministerstva vlastně myslel.
Zatímco předchozí koncepce vznikala na základě více než ročního participativního procesu za účasti stovek odborníků, zástupců krajů a profesních asociací, nová verze byla vypracována v režimu maximálního soukromí. Podle dostupných informací byla tvorbou pověřena interní rada složená výhradně ze zaměstnanců ministerstva. Przedstavitelé kulturotvorných spolků, asociací i poradních orgánů – včetně Ústřední knihovnické rady – byli ještě nedávno ujišťováni, že žádný nový materiál nevzniká, načež se o hotovém dokumentu dozvěděli až z publikace na webu Hospodářské komory.
Z hlediska moderních řídicích metod jde o nesmírně efektivní zjednodušení státní správy. Dlouholetá praxe, kdy do tvorby kulturní politiky mluvili sami lidé z kultury, se zjevně ukázala jako metodologicky zatěžující. Umělci, divadelníci a knihovníci měli tendenci do strategických dokumentů vnášet nesourodé požadavky na financování, předvídatelné grantové prostředí či sociální záruky, což zbytečně komplikovalo úřednickou práci. Uzavřením tvůrčího týmu do izolace Nostického paláce se podařilo eliminovat rušivý element reality a dosáhnout dosud nebývalé textové stručnosti.
Propis osobního rukopisu ministra Oty Klempíře je v textu více než patrný. Místo mnohostránkových analýz a těžkopádných tabulek vsadil nový návrh na údernost a básnickou zkratku. Zdroje blízké rezortu naznačují, že klíčové kapitoly rozvoje živého umění byly formulovány v duchu rytmických direktiv. Tradiční víceleté grantové cykly tak mají být nahrazeny syrovou improvizační podporou a knihovnický sektor má místo zdlouhavé digitalizace fondů přejít na systém volné asociace. Knihovníci, kteří byli dosud zvyklí na systematické rozvíjení čtenářství, tak dostávají do rukou koncept, v němž je ticho ve studovnách definováno jako synkopovaná pauza před dalším konceptuálním výkřikem.
Volba Hospodářské komory ČR jako prvotního distribučního kanálu pro klíčový kulturní dokument státu navíc ukazuje na hlubokou manažerskou rozvahu. Ministerstvo tím dává jasně najevo, že kultura již nemá být vnímána jako věc akademická či společenská, ale jako dynamické komoditní odvětví, které se nejlépe vyjímá mezi zprávami o daňových odpisech a regulaci stavebního řízení. Proč zatěžovat oficiální portály rezortu, když lze dokument elegantně umístit na stránky podnikatelské asociace, kde si jej mezi přílohami o exportu těžkého strojírenství všimne jen skutečně motivovaný čtenář?
Reakce zástupců odborné veřejnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Členové Ústřední knihovnické rady i dalších profesních organizací vyjadřují značné zmatení, které se však podle neoficiálních náznaků z ministerstva zakládá na pouhém nedorozumění. Absence konzultací byla totiž vedená snahou nezatěžovat umělce zbytečnou byrokracií v jejich tvůrčím období. To, že zástupci jednotlivých sektorů o dokumentu vůbec nevěděli, je z metodického hlediska považováno za mimosezónní úspěch – strategie je díky tomu uchráněna před subjektivními názory těch, kterých se přímo týká.
Nový návrh Státní kulturní politiky 2026–2030+ tak otevírá novou kapitolu české veřejné správy. Ukazuje se, že nejlepším způsobem, jak koncepčně řídit kulturu, je dělat to v naprosté tajnosti, výsledný produkt vystavit na portálu obchodní komory a samotným aktérům popřát hodně štěstí při luštění toho, co tím básník v čele ministerstva vlastně myslel.
